Učení skrze objevování
Učení je založeno na vlastním objevování dítěte, na jeho aktivní činnosti, jejímž hnacím motorem je chuť dítěte poznávat, vrozená potřeba učit se a porozumět světu kolem sebe.
Montessori průvodci
Učitel je dítěti průvodcem v tomto procesu učení, pomáhá mu tehdy, když to dítě potřebuje, respektuje jeho individuální vývoj a využívá senzitivních období dítěte, které představuje optimální „nastavení“ dítěte k získávání určitých znalostí a dovedností.
Připravené prostředí
a to jak materiálně (pomůcky), tak z hlediska osobnosti učitele a vztahů mezi lidmi (mezi učitelem a dětmi, mezi dětmi navzájem), je základním předpokladem efektivního učení.
Možnost svobodné volby
Dítě si může zvolit na čem v daném čase, kde (v prostoru třídy) a s kým bude pracovat. Svobodná práce však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů. Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme.
Svoboda dítěte je samozřejmě chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá – samo se svobodně rozhodne – je jeho povinností dodržet daná pravidla.
Osobní zodpovědnost
Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost. Zasahuje a svobodu omezuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost, nebo kde jsou porušována pravidla.
Polarizace pozornosti
Děti si hledají činnost, která je nejvíce zaujme a následně se do ní ponoří a jsou jí zcela zaujaty. Učitel je nechává pracovat do té doby, dokud toto zaujetí trvá, nepřerušuje práci dítěte, poskytuje jim dostatečný časový prostor (prakticky jsou ve škole i třídě odstraněny všechny zbytečné bariéry, které by toto neumožňovaly – například čas není rozdělen do vyučovacích hodin tradičním „zvoněním“, ale pro děti je velmi flexibilní).
Práce s chybou
Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel nepoužívá negativní hodnocení, ale nabízí dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo všimnout svých chyb a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu – vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.
Práce s pochvalou
Vztah dospělého a dítěte v Montessori pedagogice a výchově předpokládá láskyplný přístup učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí a aby cítilo radost a sebeuspokojení ze své práce. Kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky (škola proto používá pouze slovní hodnocení). Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty.
Princip ticha a klidu
Po chodbách slyšíte hlasitý projev života. Přesto ve třídě je kladen důraz na co nejtišší hlasový projev (jak u dětí, tak u učitelů), pro navozování vzájemných kontaktů se používají takové způsoby, které neruší ostatní.
Věkově smíšená skupina
Společně pracují 3 ročníky dětí. Takové prostředí podporuje spolupráci a komunikaci. Starší děti se rády starají o mladší a učí je, tím zase naopak zdokonalují své vlastní schopnosti. Trojročí tvoří základ pro vrstevnické učení.
