Základní principy Montessori

„Dítě je tím, kdo ukazuje cestu!“

Montessori

Montessori pedagogika pohlíží na dítě s ohledem na jeho individuální stupeň vývoje, nezávisle na pohlaví a jeho sociálním původu, resp. kulturním nebo rodinném zázemí, a jako takové také každé dítě respektuje. Na tomto základě může dítě rozvíjet své vědomé i podvědomé dovednosti a schopnosti.

Základními principy této pedagogiky jsou

Dítě je tvůrce sebe sama

Dítě má rozhodující vliv na svůj vývoj. Svým „naprogramováním“ a svou aktivitou se podílí největší mírou na utváření sebe sama.

Ruka je nástrojem ducha

Práce rukou je základem pro pochopení věcí a jevů, pro rozvoj myšlení a řeči. Je důležité v průběhu každého učení propojovat tělesné a dušení aktivity. Při osvojování nového učiva, při získávání nových poznatků je důležité být manipulovat s věcmi a být s nimi v přímém kontaktu.

Senzitivní fáze

Senzitivními fázemi označuje Montessori extrémní ochotu dítěte k učení, kterou projevuje vůči určité oblasti – např. jazyk, čísla, pohyb či sociální chování. V této fázi je dítě schopné se učit hravě (v pravém i přeneseném slova smyslu), téměř bez vynaložení úsilí.
Zmeškáme-li tuto fázi, musí pak dítě k dosažení stejného výsledku vynaložit mnohem více námahy. Proto je cílené pozorování dítěte vychovatelem obzvlášť důležité – vychovatel se snaží vysledovat senzitivní fázi, která je u daného dítěte právě aktuální, a podle výsledků svého pozorování pak dítěti nabízí vhodné činnosti a podněty.

Připravené prostředí

Oslovující, motivující, zajímavé prostředí je nezbytným předpokladem k tomu, aby mělo dítě možnost prožít tři výše jmenované fáze.

V tomto prostředí by mělo dítě najít materiál, prostor a klid, aby se mohlo rozvíjet tempem jemu odpovídajícím. Prostředí, které je přehledné a jasně členěné a které umožňuje rozvoj samostatnosti. Vše má svoje pevné místo. To přispívá k lepší orientaci dítěte. A dobrá orientace poskytuje dítěti pocit bezpečí. Bezpečí dává pocit „domova“ a podporuje sebedůvěru. Z vnějšího pořádku dítě přechází do pořádku vnitřního – duševního a sociálního.

Učitel jako pozorovatel při tomto všem hraje stěžejní roli. Nesmí se přitom ovšem samozřejmě zapomínat na funkci vychovatele jako osoby jdoucí dítěti osobním příkladem.

„Dávat podněty do života a poskytovat pak dostatečný prostor ke svobodnému vývoji – v tom je primární úloha vychovatele.“

M. Montessori

Principy připraveného prostředí:

  • a) školní prostředí je upravené podle potřeb dětí (nábytek, rozložení, autentický nábytek…), třídy vypadají jako obývací pokoje a třída je přizpůsobena potřebám dítěte
  • b) materiály ve třídách jsou uspořádány tak, aby pomohly dětem vyvinout smysl pro řád, koncentraci, koordinaci a nezávislost
  • c) používá se velké množství materiálů, které vycházejí z potřeb dítěte na mnoha různých stupních vývoje
  • d) materiály jsou seřazeny od nejjednoduššího ke složitějšímu a představují se v logickém pořadí v průběhu roku
  • e) ve třídě probíhá mnoho aktivit, ale není hlučná

Svobodná volba (svobodná práce)

Svoboda a zkušenost s okolním prostředím jsou předpoklady pro vývoj člověka.

Svoboda vyžaduje odpovědnost: nejdříve odpovědnost za sebe sama, potom za ostatní a za okolí. Dítě má právo na bezprostřednost a svobodný rozvoj. Dítě se v této svobodě učí, je maximálně motivované a koncentrované.

Svoboda a zkušenost s okolním prostředím jsou předpoklady pro vývoj člověka.

Svoboda vyžaduje odpovědnost: nejdříve odpovědnost za sebe sama, potom za ostatní a za okolí. Dítě má právo na bezprostřednost a svobodný rozvoj. Dítě se v této svobodě učí, je maximálně motivované a koncentrované.

Celostní učení

Do procesu učení se musí promítat vzájemné působení tělesné a duševní aktivity. Učitel chápe dítě jako jedince, který chce, cítí, myslí a jedná. Zdravý duševní život dítěte je základ pro svobodu, vnitřní aktivitu, spontánnost, samostatnost a svobodné jednání. Všechny tyto aktivity jsou v procesu učení v dítěti budovány a maximálně podporovány.

Práce s pochvalou

Montessori pedagogika staví na laskavém přístupu učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí, úspěšnosti, aby si ho někdo všímal a aby mělo radost a cítilo sebeuspokojení ze své práce; ale neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých potom omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky. Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty. Při této metodě se probouzí u dětí smysl pro vlastní důstojnost a vede je k odmítání pochvaly. Jejich pocit sebeodpovědnosti, sebedůvěry a rovnocennosti pak snižuje pojem chvály. Předškolní děti mají největší radost ze samotné práce, pro školní děti je pak výsledek největší odměnou.

Práce s chybou

Chyba není špatná, chybou se dítě učí, proto za chyby a chybná řešení děti nejsou záporně hodnoceny, ale chyba má být samotnému dítěti ukazatelem toho, co si ještě potřebuje procvičit či zopakovat. Chybu se dítě učí chápat jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečnou součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel nepoužívá negativní hodnocení, ale nabízí dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo svých chyb všimnout a opravit je.

Utváření nového vztahu dospělého k dítěti

Učitel je průvodce dítěte za poznáním světa a sebe sama. Chování učitele k dítěti je vždy plné respektu k jeho individualitě jako k hotovému člověku. Učitel práci dětí organizuje, ale zároveň akceptuje svobodu, podporuje a udržuje nadšení, sleduje dětskou činnost, neomezuje pohyb a získávání zkušeností (avšak v určitých mezích). Vývoj dítěte nechává přirozeně plynout uvnitř, předem vytyčených hranic. Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost k dítěti.