Díky svým rodičům, kteří ve mě vždycky věřili a podporovali mě, jsem se stala učitelkou. Právě oni mi poskytli příležitost účastnit se mnoha volnočasových aktivit vycházejících z mých osobních zájmů, ať už se jednalo o kroužky na ZUŠ (hra na klavír, sólový zpěv) či odpolední činností v ZŠ (sportovní hry, výtvarný kroužek, sborový zpěv).
Když jsem se potom sama sebe ptala, jakým směrem by se měl ubírat můj život, čím bych chtěla být, čeho bych chtěla dosáhnout, tak právě tyto zájmy mě nejvíc nasměřovaly k učení dětí. Při práci s nimi jsem mohla uplatnit vše, co mám ráda. A to stejné jsem chtěla i pro děti.
Děti by měly mít dostatečné množství času a podnětů k tomu, aby mohly zjistit, co je zajímá, čemu se chtějí více věnovat, aby mohly osobnostně růst, poznávat a rozvíjet samy sebe, své silné i slabé stránky, učit se z vlastních chyb, pomáhat druhým, vytvořit si vazby a patřit někam, kde se cítí dobře. To vše se může dít jen v prostředí, kde se cítí přijímány a vždy vítány takové, jaké jsou (se svými přednostmi i nedostatky), bez předsudků, poučování, neustálého upozorňování na chyby a porovnávání s druhými.
Miluji svou rodinu.
Miluji děti a miluji rostliny. Zjistila jsem, že jsou si v základních věcech dost podobné.
Když dostanu novou květinu, nejdřív si o ní zjistím nějaké informace, protože to, co vyhovuje jedné, nemusí být žádané u druhé. Pak se jí snažím najít vhodné prostředí, kde by se asi mohla cítit dobře. Dále naplňuji její základní potřeby (teplo, světlo, vláha, živiny). A i tady vycházím z aktuálních zkušeností s konkrétní rostlinkou. Ale to není všechno. Věřím tomu, že když ji dám svou lásku a zájem (mluvím s ní o tom, jak krásně roste, pohladím ji, přemýšlím, jestli jí něco nechybí, zda je spokojená…), rostlinka prospívá lépe. Někdy to chce velkou trpělivost, ale o to větší mám potom radost z každého nového centimetru, lístku či květu. Roste, sílí a je potěšením pro oko, obohacuje mou mysl i ducha. Jsme rády, že se máme a že můžeme být spolu…
A s dětmi to mám obdobně. Když ke mně přijde nový žák, zjistím si o něm dostupné údaje. Následně pozoruji jeho projevy chování, aktivity, kontakty s ostatními dětmi… Na základě toho všeho vím, kde a za jakých podmínek se cítí dobře, v čem se mu daří, co vyhledává, co má rádo… Jsou-li naplněny jeho základní potřeby, pak už stačí jen zajistit, aby se cítil v daném prostředí jistě a v bezpečí. Když k tomu všemu přidám ještě i svůj zájem (rozmlouváme spolu o jeho životě), podporu (věřím, že i méně snadné věci zvládne), pomoc (ví, že když bude potřebovat, jsem tady) a lásku (úsměv, pohlazení, objetí), vytvoří se tak ty nejvhodnější podmínky pro jeho plnohodnotný rozvoj a růst. Vidím pak jeho snahu, jeho zápal, jeho fyzický, myšlenkový a emocionální růst. Jsem šťastná, že se známe, že se můžeme obohacovat a učit jeden od druhého.
A to je na mém povolání jedna z nejúžasnějších věcí.